Řekněme si to na rovinu: láskyplnost a laskavost jsou často vnímány jako slabost.
Buď tvrdý, jinak tě pohltí. Buď nekompromisní, jinak tě využijí.
Je to pravda? Nebo je to jen zažitý mýtus, který nás nutí zvolit si ostrost místo opravdové síly?
Než něco odsoudíme, pojďme si ujasnit základní rozdíl:
» Laskavost je akce. Je to rozhodnutí projevit ohleduplnost, nabídnout pomoc, být příjemný. Je to vlastnost, kterou lze napodobit a která může být čistě strategická – dobře zapadá do společenských očekávání.
» Láskyplnost je stav bytí. Je to hluboké vnitřní nastavení, které vychází z opravdového propojení se sebou samým. Není to jen akt laskavosti, ale způsob, jak vnímáš svět – s otevřeným srdcem, bez kalkulací, bez manipulace.
A právě tady se láme chleba. Vždyť svět respektuje sílu, ne jemnost! – říkají ti, kdo se rozhodli tvrdostí chránit před zraněním. Ale paradox je v tom, že opravdová síla nespočívá v neprostupnosti, ale ve schopnosti být otevřený, a přitom nepřijít o svou stabilitu.
Je laskavost a láskyplnost past?
Ano, pokud se používá bez hranic. Protože existují lidé, kteří si berou, ale nedávají. Ti, kteří laskavost zneužívají k vlastnímu prospěchu. Pokud nemáš jasné hranice, může se stát, že tvoje laskavost přeroste v obětování sebe sama.
Láskyplní lidé často narazí na jedno velké slepé místo – potřebu neubližovat, vyhovět, přizpůsobit se. Tam, kde by měli říct „dost“, říkají „ještě chvíli vydržím“.
Takže ano, láskyplnost je obrovská síla – ale jen pokud ji nedoprovází naivita. Můžeš být vřelá, ale zároveň pevná. Můžeš mít otevřené srdce, ale nebýt manipulovatelná. Neznamená to zavřít dveře před světem, ale umět si rozlišit, kdo si zaslouží tvé světlo.
Skutečná síla není ve tvrdosti. Skutečná síla je v odvaze být jemný – a zároveň pevný.
Tak co, stále si myslíš, že laskavost a láskyplnost jsou slabost? Nebo je to jen pohodlná omluva těch, kteří nejsou ochotni vést opravdový vnitřní dialog?